Těžba je něčím, co je pro náš druh charakteristické. A není divu, z velké části stále ještě závisíme na fosilních palivech, například uhelné elektrárny u nás stále hrají prim. Pak jsou tu samozřejmě jiné suroviny, které vyžadují těžbu, jako například písek, štěrk či kaolin. Není však pochyb o tom, že krajina po skončení těžby nevypadá zrovna nejlépe. A to je jeden z důvodů, proč je dnes v zákoně, že musí nastoupit rekultivace, tedy uvedení krajiny do původního stavu, nebo alespoň do takového, aby zde byl funkční ekosystém. A má to své dobré důvody. Především samozřejmě taková krajina nevypadá dobře, což rozhodně není ideální pro turistický ruch.
A přijít o něj je něco, co si většina obcí nemůže dovolit. Rozhodně nikdo nechce, aby byla všude měsíční krajina, a proto se snažíme ji upravit. Nehledě na fakt, že je nestabilní, a může navíc i poškodit okolí. Samozřejmě existuje hned několik způsobů, jak tuto rekultivaci provést. Jistě, zdaleka nejjednodušší je „nechat to na přírodě“ a čekat, až se zde porost přirozeně obnoví. To však není tak jednoduché, jak se zdá. V první řadě půda v lomech rozhodně není úrodná hlína, kterou rostliny potřebují. V některých případech je pro ně dokonce toxická.
Nehledě na to, že často se jako první objeví invazivní druhy, které v podstatě zabrání ostatním, nativním, aby se zde usadily. A to není něco, co bychom chtěli. Je tedy pochopitelné, proč se tento přístup v podstatě nepoužívá. Velmi časté je však zalesnění, kdy se vysazují pečlivě vybrané druhy stromů. Jejich kořeny zpevní svahy výsypek, a lesy jsou u nás jedním z největších stabilizátorů. Ani toto však není možné uplatnit všude. V neposlední řadě jsou zde pak jezera, která se na místech bývalých povrchových dolů zakládají. Ta mají i tu výhodu, že slouží jako rekreační a turistická centra pro lidi, takže z nich mají města další profit. Není tedy divu, že jsou právě ona tak oblíbená.